Jsou si rozvedení manželé povinni hradit výživné?

V čem spočívá vyživovací povinnost?

Manželé mají vůči sobě po dobu trvání manželství ze zákona vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost mezi manžely je stanovena pro účely zajištění jejich stejné životní úrovně, např. v případech, kdy je jeden z manželů na rodičovské dovolené nebo v invalidním důchodu, zatímco druhý manžel pracuje na plný úvazek. I méně výdělečný manžel tak má právo na stejnou životní úroveň jako manžel s vyšším příjmem, který je mu pro zajištění stejné životní úrovně povinen na tuto přispívat.

Rozvodem manželství zanikají mezi manžely všechna práva a povinnosti. Bývalí manželé jsou již povinni živit se samostatně bez ohledu na životní úroveň toho druhého. Zákon však připouští určité výjimky.

V následujícím článku se dozvíte vše, co potřebujete k vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely vědět.

Kdy máte nárok na výživné rozvedeného manžela?

Rozvod může za určitých situací způsobit výrazný zásah do finanční situace jednoho z manželů. Na předmětné situace myslí i zákon. Pokud se tak jeden z manželů po rozvodu není schopen sám živit, a to z důvodu spočívajícího v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu druhý z rozvedených manželů přiměřenou vyživovací povinnost.

Jedná se například o případy, kdy má jeden z bývalých manželů ve výhradní péči malé děti a není tedy schopen nastoupit do odpovídajícího zaměstnání a v dané situaci by se tak v důsledku rozvodu dostal do nepříznivé finanční situace. Dalším případem mohou být dlouholetá manželství, kdy jeden z manželů po celou dobu z rozhodnutí obou manželů pečoval o děti a domácnost, čímž ztratil potřebnou kvalifikaci a v současnosti si již není schopen najít adekvátní zaměstnání. Případně se může též jednat o situace, kdy se jeden z manželů stal za dobu manželství invalidním.

Právo na výživné pro rozvedeného manžela vzniká v okamžiku rozvodu manželství, a to ze zákona. V případě naplnění výše uvedených podmínek je tedy možné požadovat úhradu výživného po druhém manželovi, a to i bez rozhodnutí soudu.

Výživné stanovené dohodou manželů

Zákon upřednostňuje, aby se bývalí manželé na výživném, a to jak o výši, délce i způsobu plnění dohodli mimosoudní cestou. Manželé nejsou při stanovení výživného žádným způsobem omezeni a můžou dohodu o výživném uzavřít i v případech, kdy na výživné ani jeden z manželů objektivně nemá nárok.

Forma dohody manželů o výživném se bude lišit podle toho, kdy ji manželé uzavírají. Dohodu lze totiž uzavřít ještě před uzavřením manželství. V tomto případě musí mít formu veřejné listiny, tedy notářského zápisu. V případě, že je dohoda předkládaná soudu v rámci nesporného rozvodu manželství, musí být uzavřena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Pokud je dohoda uzavírána až po rozvodu manželství, není vyžadována žádná forma a dohoda tak může být uzavřena pouze v ústní podobě. Pro předcházení následným sporům však doporučujme dohodu o výživném uzavřít vždy alespoň písemně.

Výživné je manžely většinou stanoveno v peněžité podobě, může být však dohodnuto i v jakékoliv jiné formě, například v podobě zajištění bydlení, poskytnutí automobilu atd.

Výživné rozhodnutím soudu

V případě, že výživné není ze strany povinného manžela plněno dobrovolně, lze se s návrhem na určení výživného obrátit na soud.

V tomto případě je již nutné splnit veškerá kritéria pro přiznání výživného tedy:

1. navrhovatel se není schopen sám živit, a to
2. z důvodu pramenícího v manželství a
3. na druhém manželovi lze hrazení výživného spravedlivě požadovat.

Soud při rozhodování o přiznání výživného a jeho výši dále zohledňuje předně následující kritéria:

1. Délka trvání manželství a časový odstup od rozvodu manželství

Obecně jsou soudy méně nakloněny k přiznávání výživného v případě krátkodobých manželství, rovněž může návrh na stanovení výživného soud zamítnout v případě, že je nárok na výživné uplatňován po dlouhé době, např. po více než pěti letech po rozvodu manželství. V těchto případech je totiž těžké najít spojitost mezi nemožností manžela se samostatně živit a samotným manželstvím.

2. Možnost manžela opatřit si přiměřené zaměstnání

Soud výživné manželovi nepřizná v případě, že tento měl možnost opatřit si přiměřené zaměstnání, ale bez existence závažné překážky tak neučinil. Jedná se tak předně o situace, kdy se manžel spoléhá na přiznání výživného a nečiní kroky k zajištění si vlastní obživy, tedy si práci nehledá nebo nabídky práce odmítá.

3. Nehospodárné nakládání s vlastním majetkem

Výživné manželovi dále nebude přiznáno, pokud neschopnost manžela samostatně se živit je důsledkem jeho nehospodárného nakládání s majetkem. Jedná se o situace, kdy manžel svůj majetek nabytý při vypořádání společného jmění manželů nebo vlastní majetek pozbyl v důsledku riskantních obchodních operací či rozhazovačného způsobu života, např. v důsledku závislosti na hazardu.

4. Péče o rodinnou domácnost

Výživné manželovi soud rovněž nepřizná, nebo přizná pouze ve snížené výši, pokud spolu manželé delší dobu před rozvodem nežili a tedy nevytvářeli rodinnou domácnost. V tomto případě lze totiž jen stěží najít spojitost neschopnosti manžela se samostatně živit se samotným manželstvím. Naopak skutečnost, že manžel žádající o výživné byl primárním pečovatelem, tedy se primárně staral o děti a rodinnou domácnost, a z tohoto důvodu není v současnosti schopen se samostatně živit, může být důvodem pro přiznání výživného.

5. Spáchání trestného činu vůči manželovi nebo osobě mu blízké

Pokud bývalý manžel spáchá vůči druhému manželovi či vůči osobě druhému manželovi blízké trestný čin, je zřejmé že po druhém manželovi není spravedlivé požadovat, aby tomuto, tedy pachateli, hradil výživné v jakémkoliv rozsahu. Podstatné je, že pachatel nemusí být pro nepřiznání výživného za tento skutek odsouzen. Postačuje, je-li z okolností zřejmé, že k předmětnému skutku opravdu došlo. K takovým případům dochází předně v situaci, kdy manžel odmítl dát souhlas k trestnímu stíhání druhého manžela za předmětný trestný čin a pachatel tak být odsouzen nemohl i přesto, že je zřejmé, že trestný čin spáchal.

6. Jiný závažný důvod

Výše uvedené důvody nejsou jedinými důvody pro nepřiznání výživného zcela, popřípadě v plné výši. Soud může zhodnotit i jakékoliv jiné okolnosti, které způsobují, že přiznání výživného, popřípadě jeho přiznaní v plné výši, by bylo nespravedlivé a výživné tedy nepřiznat.

Výše výživného je stanovena soudem podle hlediska přiměřenosti, a to přiměřenosti jak k potřebám vyživovaného, tak finančním možnostem povinného.

Za určitých okolností lze rozsah vyživovací povinnosti rozšířit. Tzv. „sankční výživné“ může soud uložit v případech, kdy byla manželovi, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil, rozvodem způsobena závažná újma. V případě přiznání sankčního výživného, je povinný povinen druhému manželovi zajistit nejen přiměřenou výživu, ale stejnou životní úroveň jako má on sám. Sankční výživné lze uložit na dobu maximálně 3 let.

Kdy zaniká právo na výživné?

Právo na výživné zanikne, pominou-li důvody jeho přiznání, tedy v případech, kdy vyživovaný manžel získá schopnost se živit (např. si najde práci) nebo to po povinném již nelze spravedlivě požadovat (např. již on sám nemá schopnost se živit).

Dále právo na výživné zaniká uplynutím doby, na níž bylo soudem přiznáno, nebo pokud vyživovaný manžel uzavře nový sňatek nebo vstoupí do registrovaného partnerství.

Právo na výživné rovněž zaniká uhrazením tzv. odbytného. Odbytné představuje jednorázovou částku, která představuje souhrn všech jednotlivých dávek výživného. Její výše je obvykle stanovena dohodou bývalých manželů.